Navigace
Obsah
Campanula cochleariifolia (zvonek nizoučký) 9.10.2009
Campanula cochleariifolia je poměrně běžným druhem evropských hor. Areál rozšíření je velký, od Pyrenejí po balkánská pohoří. Nejčastější je na vápencových hřbetech Alp. Na Slovensku roste především v Tatrách, méně ve Fatře a Chočských vrších. U nás ve volné přírodě neroste. Vyhledává slunná místa, bez konkurence vyšších rostlin. Roste ve skalních štěrbinách a jemných drolinách především na vápenci, a to od údolních poloh až do 3000 m.n.m.
Vytrvalá, 5-15 cm vysoká bylina. Široce okrouhlé, tupě zubaté listy v přízemní růžici. Vystoupavá, řídce olistěná lodyha nese jeden, občas i více zvonkovitých, 10-20 mm dlouhých, nicích, květů. Ty jsou světle modré až nafialovělé, vyjímečně až téměř bílé. Plodem je tobolka. Druh kvete od června do září. Druhové latinské jméno má tento zvonek podle tvaru přízemních listů, které se podobají listům rodu Cochlearia (lžičník).
I přes svůj vysokohorský původ roste zvonek nizoučký v podmínkách většinou nížinných skalek dobře. Dalo by se říci, že až velmi dobře. Šíří se jak úspěšným samovýsevem, tak především četnými podzemními výběžky. Je tedy dobré, vymezit mu prostor vertikálně uloženými kameny, kde bude působit přirozeně a hezky, ale hlavně nebude příliš utíkat z vymezeného prostoru. Rostliny potřebují hodně světlé stanoviště, mírně vlhkou, zásaditou a drenážovanou půdu. V konkurenci vyšších rostlin mají tendenci přerůstat a také mnohem méně kvetou. Množíme zimním výsevem, nebo snadným zakořeňováním oddělků.
Zvonek nizoučký je pro svoji krásu a nenáročnost vidět v zahradách stále častěji. Osobně ho mám ve velké oblibě a při horských tůrách patří k častým objektům fotografování. Každá rostlinka je jiná, každá spára velkých vápencových bloků je do posledního volného místečka zaplněná. Je to drsná horská krása, jsou to stále se opakující a přesto jiné, fascinující okamžiky, pro které se do těchto míst s fotoaparátem stále rád vracím a stále znovu tyto krásné zvonky obdivuji.
M.R.


